Ústřední vytápění je otopný systém založený na jednom topidle, které vyrábí teplo distribuované pomocí teplovodních stupaček do otopných těles nacházejícich se v několika patrech a desítkách místností jednoho domu. Teplo je poté předáváno do vytápěných místností konvekcí (prouděním ohřátého vzduchu) a tepelným vyzařováním. Zvláštním druhem ústředního topení je pak podlahové topení, které nevyužívá radiátorů, ale předává do místností teplo přímým přestupem z rozvodného hadu do podlahy.
Centrální vytápění představuje systém vytápění a ohřevu teplé vody, kdy celá topná soustava je napojena na jeden společný zdroj tepla. Teplo je vyráběno centrálně a následně rozváděno teplárenskými sítěmi ke všem odběratelům do větších územních celků. Mohou to být jak městské čtvrti, sídliště nebo průmyslové zóny. Systém je rovněž využíván v panelových domech. Stále častěji se však stává, že se společenství vlastníků uvažuje o odpojení od centrálního vytápění z důvodu vysoké ceny, či nespokojenosti s dodávkami.
Centrální vytápění má jak své výhody, tak i nevýhody. Zaručuje zejména větší bezpečnost, díky tomu, že se zdroj nenachází přímo v obytném objektu. Koncovému uživateli odpadá jakákoliv obsluha zařízení, existuje pouze jeden zdroj emisí nacházející se mimo obytnou oblast a navíc nevznikají ztráty při nabíhání technologie. Mezi nevýhody lze zařadit vyšší cenu a velké ztráty při přenosu tepla z teplárny ke koncovému odběrateli. Problém rovněž nastává, když se porouchá zdroj nebo přenosová soustava. Bez tepla a teplé vody pak není pouze jeden objekt, ale všichni, kteří jsou do soustavy centrálního vytápění zapojeni.
Systémy ústředního vytápění lze dělit:
- podle paliva kotle na systémy s pevnými palivy (uhlí, koks, dřevo), naftové a plynové
- podle tepelného média na horkovzdušné, parní a vodní
- na systémy se samovolným nebo nuceným oběhem.