Podlahové vytápění patří mezi velkoplošné vytápěcí soustavy a je to způsob vytápění, kdy se teplo do vytápěné místnosti dostává z podlahy. Systém podlahového vytápění má obdobně jako jiné vytápěcí soustavy dvě základní části: zdroj vytápění a topnou část. Topná část je zabudovaná do podlahy a zabetonovaná v případě sálavých systémů nebo je uložena do plechových van v případě konvekčních systémů.
Zdrojem vytápění mohou být podle typu podlahového vytápění nejrůznější zařízení: kotel na plyn, elektrokotel, solární panely, tepelné čerpadlo nebo kombinace těchto zdrojů. Díky možnosti využít obnovitelné zdroje energie pro podlahové vytápění lze na tyto systémy uplatnit dotace, např. z programu Zelená úsporám. U elektrického podlahového vytápění je zdrojem elektřina a systém má rozvaděč s pojistkami.
Sálavé podlahové vytápění se poměrně často stává součástí vytápěcího systému rodinných domů, v bytech je typické vytápění koupelen, prostoru u kuchyňské linky apod. Oblibu si podlahové vytápění získalo díky dobrým parametrům ve třech základních charakteristikách vytápěcích systémů: předávání tepla (sálavý způsob), teplota topné vody (nízkoteplotní systém) a velikost otopné plochy (ve
Jednou z charakteristických vlastností podlahového topení je, že teplota nášlapné vrstvy nesmí přesáhnout 29 °C v obytných místnostech (33 °C v koupelnách).
Druhy podlahového vytápění
Podle způsobu předávání tepla rozlišujeme sálavé (teplovodní, elektrické) nebo konvekční (teplovzdušné) podlahové systémy. Teplovodní podlahové vytápění patří mezi nízkoteplotní systémy s teplotou 38/35 °C (topná voda/vratná voda). Tloušťka betonové vrstvy při zabudování elektrického systému určuje, zda jde o přímotopné nebo akumulační podlahové vytápění. O přímotopné podlahové vytápění se jedná v případě, že topnou část kryje malá vrstva betonu. Pokud je topná část kryta velkou vrstvou betonu, teplo se akumuluje a jde o akumulační podlahové vytápění.
Tepelnětechnické parametry
U řešeného rodinného domu a oblasti, v níž se nachází, se počítalo s těmito charakteristikami:
- průměrná teplota vnějšího vzduchu θm,e = 9,9 °C,
- vnější výpočtová teplota θe = –11 °C,
- počet vytápěcích dní: 202,
- projektovaný tepelný příkon: 16 kW,
- roční potřeba tepla na vytápění: 30 MWh,
- roční potřeba tepla na přípravu teplé vody: 3,8 MWh,
- roční potřeba paliva: 3 022 m3
Podlahové konvektory
Podlahový konvektor tvoří ocelový nebo nerezový žlab, uvnitř kterého je výměník, případně i ventilátor, uzavřený pochozí mřížkou z hliníku, nerezu nebo dřeva. Konvektor topí na principu proudícího vzduchu. Studený vzduch klesá do vnitřní části konvektoru, ohřeje se ve výměníku a stoupá vzhůru do prostoru buď přirozeně, nebo pomocí ventilátoru. Cirkulující vzduch se ochladí a vrací se do konvektoru, kde se opět ohřeje. Některé typy konvektorů je možné využít i k chlazení. Ke svému provozu potřebují až dvacetkrát méně vody než radiátory, jejich provoz je tedy mnohem úspornější, jsou snadněji regulovatelné, rychle reagují na kolísání teplot okolí způsobené náhodnými tepelnými zisky. Konvekční způsob přenosu tepla se jako výhoda projevuje zvláště v místnostech s velkými prosklenými plochami, které jsou většinou chladnější než dobře izolované stěny. Konvektory před nimi vytvoří tepelnou clonu, která zabrání pocitu sálání chladu z těchto ploch. Tuto jejich přednost je možné využít i v kombinaci s podlahovým topením. „Konvektory však mají rády hodně teplou vodu, čím vyšší teplota, tím jsou účinnější,“ říká Kateřina Knihová ze společnosti Licon Heat. „Pokud je teplota topné vody nižší, je potřeba správně navrhnout velikost těles. Nebo doporučujeme při kombinaci podlahových konvektorů a podlahového topení dva topné okruhy,“ dodává. Konvektory jsou konstrukčně velmi tvárné a mohou být vyrobeny doslova na míru, do rohu, do oblouku či jiného tvaru. Nejsou tak skryté zrakům jako podlahové topení, krycí mřížky je však možné vybírat v různých materiálech a designech, které vhodně doplní interiér.
Sálavé podlahové vytápění
U sálavého podlahového vytápění se předává teplo do místnosti sáláním z topné části zabudované do podlahy. Do podlahy jsou zabudovány buď trubky, ve kterých obíhá teplá voda (teplovodní vytápění), nebo elektrické kabely, popř. rohože (elektrické vytápění). Zdrojem energie pro teplovodní systém může být: plyn (plynový kotel), tuhá paliva (kotle na tuhá paliva), včetně biomasy), elektřina (elektrokotel, tepelné čerpadlo + energie prostředí), sluneční energie (solární kolektory).
Rozvod a instalace elektrického podlahového vytápění je snadnější než u zabudování teplovodních rozvodů. Topné kabely jsou buď samostatné, nebo tvoří rohože či fólie. Rohože se mohou pokládat přímo pod podlahovou krytinu (přímotopný systém), kdy je topný náběh ve srovnání s teplovodním vytápěním okamžitý, teplo v místnosti ale nevydrží dlouho. Efektivněji lze elektrickou energii využít při akumulaci tepla po zabudování systému pod vrstvu betonu (10 cm i více).
Konvekční podlahové vytápění
U konvekčního podlahového vytápění se teplo do místnosti předává prouděním (konvekcí). V podlaze jsou zabudovány podlahové konvektory (bez ventilátoru nebo s ventilátorem), které nejsou zabetonovány, ale ukládají se do tzv. vany (zpravidla plechová nádoba). Podlahové konvektory se umisťují na okraje podlahové plochy (nejčastěji v místě oken), ale je možné je podle dispozic interiéru umístit do prostoru. Konvekční podlahové vytápění nebylo běžné v obytných místnostech, postupně si ale získává své příznivce.
Výhody podlahového vytápění
Mezi hlavní výhody sálavého podlahového vytápění (převažující typ) patří: rovnoměrné výškové rozložení teploty vzduchu v místnosti a bezprašný provoz. V případě sálavého podlahového vytápění je teplota v místnosti rozložena nejrovnoměrněji. Umožňuje to zejména snížit teplotu v místnosti o jeden až dva stupně, což vede k úspoře energie. Při provozu teplovzdušných systémů dochází k proudění vzduchu a víření prachu. Sálavé podlahové vytápění tento problém eliminuje.
Z hlediska úspory energie je hlavní předností teplovodního podlahového vytápění výrazně nižší teplota vody. Elektrický systém má také své výhody – snadno se instaluje a běžná je i samoinstalace. Obecně je výhodou pro podlahové vytápění to, že nenarušuje interiér. Podlahové vytápění nezabírá místo a není viditelné (výjimku tvoří mřížka konvektoru). Podlahové vytápění je vhodné zejména do místností nepravidelného tvaru, do částí podlahové plochy (např. prostor u kuchyňské linky) a pro velké místnosti (možno kombinovat s jiným typem vytápění).
Nevýhody podlahového vytápění
Sálavé podlahové vytápění je kryto vrstvou betonu, z čehož vyplývá hlavní nevýhoda těchto systémů – nemožnost přístupu k topné části. Dále k nevýhodám patří nutnost tepelné izolace a omezení výběru podlahové krytiny. Nejvhodnější jsou místnosti s dlažbou nebo nízký koberec, zcela nevhodná jsou linolea a veškeré materiály z PVC nebo pryže. Pro teplovodní podlahové vytápění platí, že náklady na pořízení jsou v porovnání s ostatními typy nejvyšší, což je ale kompenzováno úsporným provozem.
Stěnové vytápění – obdoba podlahového vytápění
Stěnové vytápění je v principu stejným typem vytápěcí soustavy jako sálavé podlahové systémy. Sálavé teplo se dostává do místnosti z velkých ploch (stěn) a rychle a efektivně vyhřívá místnost. Kromě rodinných a průmyslových prostorů je tento typ vytápění vhodný tam, kde je potřeba zabránit rosení stěn (např. koupelny nebo bazény).